Revoluce v Egyptě (nejen v Egyptě těch prastarých časů, ale i v Mezopotámii se lidi naprdli, když už jim fakt bylo na nic z té chudoby a útisku vládců) byla pramátí všech revolucí, té francouzské i ruské, té kdy zavládne lůza: „nemluvňata z vládců a pánů zmírala snadno prudce vržena proti pevné zdi“ – můj vlastní překlad revolučních hieroglyfů.
Revoluce = když se doba vymkne z kloubů. Lid nemá být utiskován. Potíž je v tom, že z vůle lidu bychom měli tak maximálně zemljanky, kdežto z vůle vládců a potu, i krve lidu máme pyramidy, tak budiž odpuštěno „vrchnosti“ i kléru a zaplaťpábůh později za hrady a zámky a kostely a chrámy.
A proč vlastně ty pyramidy. No Egypťané věřili v posmrtný život a faraoni na něj chtěli být připraveni. Nechali se po smrti mumifikovat a uložit do pohřební komory skryté v tisících tun kamene před nenechavci. Na cestu si vzali poklady, vozy, lodě ale i jídlo a v horších, bohužel nezřídka, služebnictvo (to si ale pamatuju spíše z hrobky sumerského krále, tak sorry faraoni, jestli jste to nedělali). No a aby byly ty hrobky odevšad vidět, i z kosmu, tak byly a dodnes jsou obrovské až gigantické, geniální.
Nenechavci ale stejně nenechali,… faraony po smrti v klidu a tak málo hrobek egyptských králů zůstalo neporušeno. Jediná, dosud objevená patřila Tutanchámonovi. Byl jedním ze zeťů Achnatona. Achnatonovi vadilo, že mají moc moci a majetku kněží a egyptská vrchnost a tak přesunul sídlo z Théb do úplně (česky řečeno „ganz“) nového města, aby se zbavil konkurentů ve vládnutí. Vymyslel nového jediného boha Atona (jméno boha obsaženo ve jméně faraona, narodil se ale jako …. Amon, dle předchozího boha Amona) a to boha dobrého, mírumilovného, podobného našemu katolickému. Sám byl jeho zástupcem na zemi a zároveň vládcem velikánské egyptské říše. Jenže to nefungovalo. Na severu se začali bouřit porobení Asyřané a Achnaton si asi myslel, že je umravní po dobrém bez bojů a vraždění a tak nevyslyšel zoufalé výzvy tamních vyslanců poslat vojska. Nakonec přišel o veliký kus své říše, tou mírumilovností.
I když,… Mika Waltari ústy Egypťana Sinuheta (viz. o něco níže) tvrdí, že: byly v sousedství země sloužící už tehdy jako nárazníková pásma bohatého Egypta před vpády bojovných národů převážně z Asie, „země, kudy neprojely bojové vozy faraonovy, ani jim nebylo posíláno zlato a přesto ty země adorovaly faraona a chránily jeho zemi, neboť jim faraon dal bohy“ (volná interpretace Waltariho textu). Ale je to fikce, pravděpodobnější je – viz. výše: „přišel o veliký kus své říše,…”
V tom se pozdější civilizace velmi poučily a vždy oddělují světskou moc od církevní. Říká se tomu sekularita, asi. Zkrátka vládce musí být i zlý na své lidi a na nepřátele, pokud je to třeba a pak se jde vyzpovídat do kostela. Poslouchá i rady kněží a částečně, pokud to jde, se jimi řídí. Prokazuje církvi úctu a poskytuje jí majetek, aby přenášela tradice, přinášela umění, učila lidi číst a hlavně žít slušně, protože jinak co?, Jinak už bychom byli dávno vymřeli.
Pokud je vůdčí typ vyjímečný a až moc hodný, nebo schopný, obdivuhodný, tak ho lidi sami zlikvidují. Dopadl tak údajně Ježíš, ale třeba i Kennedy.
Staří Egypťané věřili v „resurrection”, česky nejspíš Vzkříšení, nebo ještě jasněji řečeno Zmrtvýchvstání. Aby došli vzkříšení a mohli si užívat bezstarostného života po smrti (život po smrti?,… no dobře, tak existence po smrti,…), který se nelišil příliš od toho života, který znali, jen byl lepší, lehčí a tak podobně, tak museli projít po smrti různými testy. Při nich např, vážili soudci, hlavním byl bůh Osiris, vládce podsvětí, vážili srdce zemřelých a jen pokud bylo lehčí než pírko, nezatížené špatnými skutky, pak prošli a mohli být vzkříšeni do lepšího světa, vice méně „do nebe”, zkrátka do Věčnosti, cizím slovem eternity, latinsky aeternitas, do světa, kde nebylo smrtelných.
Stali se nesmrtelnými. To byla touha mocného faraona i běžného rolníka. Chovali se tedy, podle pravidel přiměřených jejich postavení ctnostně, na tomto světě, aby prošli do „onoho světa”, aby prošli tím, čemu křesťané říkají „Očistec”. „Nelhal jsem, nekradl jsem, nezabil jsem”, museli prohlásit před soudci a až pak nastalo vážení srdce, je-li opravdu nezatížené. Zkrátka „Důvěřuj, ale prověřuj,…” jak říkali o mnoho tisíciletí později komunisti,… Takže opět: Nihil nuovo sub sole,… očistec, vzkříšení, či zmrtvýchvstání do lepšího bezstarostnějšího světa bez bolestí, nemocí, nepřátel a hladu,… a protože možnosti rolníka a faraona se velmi lišili, brali si s sebou na cestu do věčnosti předměty přiměřené těmto. Možnosti faraonů se zdají z dnešního pohledu téměř neomezené. A to se našla neporušená jen hrobka toho skoro nejméně mocného, již zmíněného Tutanchamona.
Na cestu se navíc dávali mumifikovat, ti chudí jen pohřbít v písku pouště, který uchoval ostatky dlouho neporušené. Ovšem, proč mumifikovali kočky, na to musím ještě chvíli studovat, abych pochopil,… pak se ozvu,…
Vlastně první mumifikovanou osobou byl právě Osiris. Zabil ho totiž jeho bratr tak, že ten se rozlétl na mnoho kousků rozptýlených po celém Egyptě. Jenže, jeho sestra Isis byla kouzelnicí, pohledala pracně všechny kousky, zabalila je do látek a pak Osirise vzkřísila a ten se stal vládcem podsvětí, vládcem nad procesem zmrtvýchvstání. Proto se pak Egypťané, prostí i mocní dávali po smrti mumifikovat. Činy egyptských bohů, stejně jako později řeckých mě trochu znervózňují. Co když je na nich špetka pravdy, jako je dost pravdy na příbězích Starého zákona?
Spíš to bude ale tak, že bájní bozi byli lidskými bytostmi, jen natolik vynikali svojí krásou (Afrodite) svojí silou (Herkules), svým vojenským štěstím (Achilles, jehož matka měla být bohyní a jen ho špatně koupala, držíc ho za patu, jež se mu u Tróji stala osudnou) a další. Chovají se ti bájní bozi jako lidé, milují, nenávidí,… no a jako se prohlašovali za života bohy faraoni i další králové a posléze i někteří římští císaři, tak soudím, že je to tak, že za života byli vyjímeční a po smrti na ně tolik mysleli, že jim přisuzovali své úspěchy i neúspěchy,… v boji, pokud čtete třeba právě Illias.
Vysvětlení k těm kočkám, mumifikovaným, archeologové tvrdí a asi budou mít pravdu, že Egypťané je dávali jako obětiny bohům. Chovali je kněží v chrámech a měli bohaté příjmy z jejich prodeje, jako obětních zvířat, ale protože je třeba faraoni před smrtí milovali jako mazlíčky, dostávali je na svou cestu k nesmrtelnosti mumifikované, takže také věčné a nesmrtelné. Podobně to bylo i s krokodýly a dalšími živočichy. Čtete-li ale Egypťana Sinuheta od Fina Miky Waltari - jak mohl tohle napsat, Fin? Nebyl snad i on nadán něčím božským, nebyl on snad “převtělením” (o tom až jindy a jinde), stejně jako Lion Feuchtwanger, nebo později hudebníci a velmi později třeba Beatles? Rozhodně si ale nejdříve přečtěte Illias a až pak,… nebo jak chcete, či jak vás nutí ve škole,… takže, Sinuhet ústy, nebo spíš perem toho Fina.
ale ještě jednou k těm kočkám: ony se moc nedaly a zůstaly dost nezávislé na lidech, vlastně lidi jen využívají ke snazšímu životu, narozdíl třeba od pejsků. Ti pánům slouží skoro bez řečí a tak se podívejte do kteréhokoliv útulku, kam to s lidmi dotáhli. Anebo se zkuste zadívat v klidu vaší kočce, ale pokorně, po ránu do očí,… dovíte se ledacos.
A ještě k Osirisovi, nebo spíš jeho sestře a zároveň ženě Isis (dnes by to byl incest, tak to nedělejte). Její božská moc se přenesla třeba až na Římany a ti jí v Pompejích postavili chrám. Chrám bohyně Isidy (Eset). Zobrazovali ji jako matku s dítětem v náručí,… pokud byste chtěli vidět tuto asi pramáti Marie, matky boží, ta v Pompejích nejlépe. Katastrofa výbuchu Vesuvu z pátého února roku 63 našeho letopočtu (to už byl údajný Ježíš zhruba třicet let po smrti a jeho uctívání bylo ještě krutě potlačováno a přesto se našel v Pompejích nenápadný kříž, namalovaný na zdi, symbol to křesťanství) takže výbuch Vesuvu nám Pompeje zachovala v překvapivé kráse až do dnešních dní se zakonzervovanými momenty života tehdejších římských občanů, převážně bohatých, neboť Pompeje i méně známé Herkuláneum byly letovisky bohatých, kteří si tu stavěli na jih od města Říma své vily na dny letní či zimní dovolené / odpočinku.
když už jsem někde výše zmínil Kennedyho, tak,... Otcové zakladatelé,… spojených států, vědomi si těchto rizik a nevypočitatelnosti činů naprdnutých lidí, v základech státnosti USA stanovili ochranné formule pro udržení jakž takž demokracie a rovnosti všech lidí před zákonem a tak,… (před Bohem jsou si všichni rovni, jak již shůry dáno).
Omlouvám se, že skáču z jedné etapy historie do jiné o dost bližší, ale snažíme se přece vidět ty souvislosti. Tak musíme se ještě o krůček vrátit k Egypťanům – třeba jen hledali čím se předává TO, to neviditelné a nehmatatelné dědictví. Usedne to na věc, je to v drahém kovu přetrvávajícím věky, pocházejícím namnoze z hvězd, je to v krvi po předcích (v některých obdobích si brali pouze sestry a sestry si braly pouze bratry, faraonové), nebo je to jen v doteku novorozence bohem, tím všemocným (všemocnými technologiemi vybaveným) z neznáma a z nekonečna, nebo je to jen ve hvězdách,… psáno ve hvězdách? A proto se snad klaněli různým bohům a ti pokud pomohli, rozšířila se jejich popularita (od slova populus) mezi lid a když pomohli faraonovi, splnil se mu sen, tak nechal postavit chrám, i proto asi mumifikovali, aby se mohli do tělesné schránky vrátit z neznáma, aby mohly ty tajuplné kočky dál těšit bohy, skupovali vzácné kovy za své obilí a vyráběli nádherné předměty,… snažili se pochopit neznámé, uchopit TO,… nebo je to snad jen v tom kratičkém záblesku paměti (moderně a francouzsky se říká Deja vue), nebo v tom podivném mihotavém světélku,… ?
hledání zlatého grálu nám pak vydrželo dodnes a pudí člověka ke zkoumání podstaty života a Světa a světů,… tak hledejte taky a můžete, nebo spíš musíte i za hranicemi známého,…
Helénistické, antické Řecko, kolébka evropské civilizace, pchá,... krásnými slovy uměli popsat ohavné skutky. Poslyšte jak bídně zhynul Agamemnon, vítěz od Tróje, vracející se po desetiletém obléhání do svých, královských Mykén:
Zde stojím, kde mé rány dopadly Je dokonáno. Jak jsem provedla svůj čin, to nijak nechci zapírat. Já roucho, síťkované rybářská jak síť a velké plné nádhery, však zhoubné, jsem naň vrhla – nemohl se vyplésti, ba ani brániti. Dám mu dvě rány. Dvakrát vykřikl a zhroutil se. Když ležel, přidala jsem třetí, slíbený dík Hádovi, ochránci mrtvých, vládci podsvětí. Tak padnuv, ducha svého vyvrhne; a jak tak chrlil prudký krve proud, tou tmavou prškou rosy krvavé mě postříkal.
To říká Klitaimnéstra, žena jeho, Agamemnonova. Ten poté, co deset let odolával střelám a hrotům kopí obránců Tróji, takto padl rukou vlastní ženy. Ta však, po dobu jeho absence na královském trůnu spustila se s Aigisthosem a tak již manžela dále nechtěla. Její nový milý, Aigisthos byl jediným synem, který přežil nechutné vyvraždění svého rodu právě Agamamnonem a to za údajné cizoložství spáchané jeho otcem, vlastním bratrem Agamemnona (trochu složité, že).
Ale ani oba vražední milenci nedošli klidu. Syn Agamemnonův jménem Orestés zabil je v pomstě za svého otce oba. Za to, že zabil svou rodnou matku dlouho trpěl, než mohl usednout na mykénský trůn po otci Agamemnonovi. Tolik tedy Aischylos o tom, čemu se dnes v žargonu policajtů říká „domácí zabíjačka“.
Abychom ale starověkým Řekům nekřivdili. Stačí, abyste navštívili Athény a uvidíte. Starověké Řecko rozhodně je kolébkou evropské civilizace. Ze školy si ale pamatuji zásadní rozdíl mezi Athénami a Spartou. Ve Spartě vedli „spartánský život“, strohý, s důrazem na rozvoj těla, spíše než ducha, na výcvik k boji a boj samotný. Dokonce nám říkali, ve škole, že slabší děti ve Spartě házeli ze skály, když bylo jasné, že z nich urostlí Sparťané nebudou. Třeba se jen pokoušeli zastrašit nás, abychom se slušně chovali a byli rádi, že jsme.
Blízko pevninského Řecka je ostrov Kréta. Kréta je nádherným příkladem prolínání minulosti s přítomností, příkladem vlivu lidové slovesnosti na realitu historických událostí. Dle bájí a pověstí sídlil na Krétě král Minós, sídlil v Knósu. Byl mocný, ale v rodinném životě měl smůlu, protože mu manželka povila syna nestvůru, napůl muže, napůl býka, Minotaura. Král to chtěl před lidmi utajit a tak si pozval Daidala, aby postavil pro Minotaura palác v podobě labyrintu chodeb a místností. Další, tentokrát už normální Mínoův syn Androgeos byl skvělý sportovec a ten vyrazil do Athén na lehkoatletické mistrovství Řecka. Všecko vyhrál a tak ze závisti ho dal athénská král Aigeos zavraždit. Minós pomstil synovu smrt výpadem své válečné flotily, která neměla ve své době konkurenci, do Athén. Zničil je a donutil Aigea, aby mu platil každoroční dar v podobě sedmi dívek a sedmi jinochů obětovaných krvavému Minotaurovi.
Po dva roky to takhle bylo, než se Aigeův syn Théseus dobrovolně připojil k této smutné delegaci sedmi a sedmi, aby Minotaura zabil. Thésea si na Krétě zamilovala Ariadna, Mínoova dcera a díky ní se Théseovi jeho záměr podařil. Dala mu totiž meč a klubko nití, aby ho přivázal u vchodu do labyrintu, kvůli nalezení cesty zpět.
Ještě další světoznámý příběh na to navazuje a sice pokus stavitele labyrintu a vynálezce Daidala uniknout pohostinství Krétského krále. Zastesklo se mu po domově, ale Mínos ho nechtěl pustit. Daidalos tedy zkonstruoval křídla z ptačích per slepených voskem. Varoval svého syna Ikara, že nesmí, až se vznesou do vzduchu, létat příliš vysoko, jinak se vosk roztaví teplem ze slunce. Ikarus, jako většina dětí neposlechl otcova varování, let se mu natolik zalíbil, že zamířil vysoko, blíže ke slunci, vosk roztál a Ikarus padl do vln a zahynul. „Ikarův pád“ je tak navždy pojmenováním ignorování zemské přitažlivosti, jakož i neuváženého chování synů.
Tolik báje a pověsti. Schliemann, objevitel Tróji a Mykénského královského zlatého pokladu měl příležitost objevit i Knósos, ale prošvihnul to. V jeho době vlastnil pahorek nad palácem s labyrintem zemědělec a ten s patřičnou sedláckou vychytralostí chtěl spoustu peněz za pozemek, protože už se vědělo, že pod ním je veliká historická stavba. Schliemann zaváhal a až Angličan Artur Evans vydal peníze, postavil si na pahorku dům a pustil se do výkopů. Nalezl soubor budov, jejichž architektura mohla vzniknout jen ve velmi bohatém státě. Palác byl tak složitě navržen a postaven, že skutečně připomínal bájný labyrint. Palác byl také úžasně vybaven, část tohoto vybavení se zachovala a je tam k vidění, stejně jako nádherné fresky. Jedna z nich zachycuje rozzuřeného útočícího býka a na jeho hřbetu provádí jinoch „salto mortale“. Byl to zřejmě národní sport a jistě krvavý, pokud se salto nepovedlo ani po důkladných atletických přípravách sportovců sebevrahů. A tudy zpět k původu báje. Palác v podobě labyrintu a jinoši a dívky nucené ke sportovním výkonům na hranici života a smrti, které jistě neprováděli dobrovolně. Museli je posílat do Knósosu porobení Řekové.
Zajímavou teorii, v tomto ohledu, zastává Mika Waltari. Jeho Egypťan docestuje i na starověkou Krétu a vidí tam ty krásné občanky s obnaženými prsy. Vidí také spoustu dobrovolných tanečníků před býky. Předchůdkyni to, do dnešní doby dochované Koridy, kombinaci Krétské hravosti a španělsko-gallské krutosti. A prý, tančili před býky dobrovolně a rádi, neboť to bylo privilegium a činili tak v mírné extázi. Ještě větší Extází byli „omámeni“, když vstupovali do domu krétského boha, do vodního domu. Nikdo se odtud nevrátil,… jen se už mezi lidem šuškalo, že bůh zemřel,… příšera, vodní, něco jako dnešní lochneska, zkrátka chcípla a aby nezpůsobili nepokoje, nebo i konec bohaté a poživačné Kréty, tajili to. Tajili to kněží. A sami zabili každého, kdo vstoupil do domu krétského vodního boha, nyní již chcíplého a značně zapáchajícího, což mohl přehlušit/přerazit právě jen pach zápasnických, rozzuřených, nadržených býků,… pokud má pravdu,... tak možná tohle byla první "komuna" a Kréťané první komunisté, jen ale zase někteří, ti, co měli přístup k vodnímu bohu, přístup do paláců a k bohatství takovému, že nemuseli dbát na nic, jen se starat o svou zábavu. Ráj na zemi,... jenže ne pro všechny rovným dílem a to je vždy začátek konce. Pokud lid zjistil, že vodní bůh zemřel/chcípnul,... snadno udělal z paláců ruiny a z vnadných dam mrtvoly, v lepším případě,... ale opravdu, neví se vlastně, nebo aspoň Evans nezjistil, na co bohatá Kréta dojela,... tak třeba to bylo z-vůle krétského lidu,...
Technologický pokrok: tak ten třeba v hrůze zažili Egypťané, když jejich pěší vojska rozprášili Hyksósové na koních. Egypťané neznaje koní, zděšeně prchali jen je uviděli. Později ale, když převzali tuto technologickou novinku, byli pověstnými a obávanými válečníky na vozech tažených koněm/koňmi. Židé ve svých výbojích dlouho odmítali použít koně, zůstávali konzervativní až ortodoxně orientovaní na pěchotu. Až král, snad David pochopil, že bez pokroku nelze udržet to co vybojovali v zemi zaslíbené v Kánánu. (Jejich zemi zaslíbenou Kánán si zaslíbili už jiní národové před Židy a tak získávání nové domoviny bylo krvavé.) A velmi podobně to bylo s Indiány, co do přijetí pokroku, v severní Americe. Neznali koně. Před příchodem konkvistadorů. Až Španělé přivezli sem koně a ti se chtěně i nechtěně rozšířili. Nechtěně, když na objevitelských cestách ze střední Ameriky, kde hezky vyvraždili všechny domorodce, skoro všechny, aby získali zlato Aztéků a Májů a …. vydali se více na sever až k dolnímu toku Mississippi za bájným Eldorádem, městem celým ze zlata a nenašli ho, ale koně jim utekli, asi když je chtěli sníst, protože na své objevitelské výpravy takto daleko rozhodně nebyli vybaveni a místní, Indiáni, moc nepomáhali. Utíkali před nimi, jedoucími na příšerách strašlivě rychle,… jako ti Egypťané, dva tisíce let před Španěly, Egypťané prchali před Hyksósy na koních.
Tak ty koně: nebylo mi jasné, co dřívější jednotka síly, dnes kW, dříve tedy HP, jako Horse Power, znamená. Pochopil jsem to až, když jsem viděl obrázek kombajnu na sklizeň obilí někde v obilném pásu USA. Kombajn už měli vymyšlený, tj. stroj, který setne stonek obilný, vytluče zrno a vyplivne slámu. Kdo kdy vázal povříslo a skládal snopy obilí, tj. absolvoval sklizeň starou, převážně ruční metodou, ocení takový pokrok. Jen motor tomu pra-kombajnu chyběl. Znali tehdy pohon převážně parou. Kombajn tak byl tažený desítkami koní, každý na jednom tažném pásu a oprati. Uřídit takový přírodní pohon jistě nebylo snadné. Válečné konflikty jsou pohonem pokroku v technologiích, v užití lidských vynálezů, spalovacích motorů, v tomto případě.
Zděšení nepřátel a sebedůvěra vlastních vojsk byly důležité faktory ve válečných úspěších vždy a výrazně u Caesara a pro všechny slavné: Hanibala, Alexandra Makedonského, Karla Velikého, Viléma dobyvatele, Čingischána, Otomana …. Jana Žižky, bezejmenných vůdců Vikingů (jen ti, co se jim říkalo Ruotsi, později Rus/Rusi a založili Kyjevskou Rus, to se dobře pamatuje),… a další a další vojevůdci. Ti pozdější jako Evžen Savojský, Napoleon a Kutuzov, co na Napoleona vyzrál, dále Radecký, Benedek a úplně pozdější jako Patton to měli o to snazší, že jejich sbory už byly velmi disciplinované až drilované (v případě Amíků i loajalita, patriotismus a sebevědomí hrály roli) a z boje jen tak neutekli, protože nesměli a bránily jim v tom nejen velitelé, ale i zadní řady voje. Za Caesara také vzadu čekali na příležitost veteráni, ale hlavně proto, aby byli trochu chráněni, rozhodně nešli na první zteč a také aby dodávali odvahy nováčkům, čerstvým rekrutům, u Rusů, vlastně Sovětů za Velké vlastenecké války byli v zadních řadách Politruci posíleni o kulomety, které kosily vlastní lidi, pokud se ti obrátili na útěk.
A štěstí hraje a hrálo velkou roli i v bojích takticky velmi propracovaných. Dobrý příklad je Nimitz a bitva u Midway. O chloupek a jeli, vlastně pluli domů s pláčem, Amíci. Napoleon, ten si vybíral své nejbližší, nejvyšší generály nejen podle jejich ověřených schopností, ale i podle toho, zdali měli a mají štěstí,… Řekové i Římané měli pro štěstí i bohyni Fortunu a válečné štěstí přisuzovali vůli, lásce, nebo naopak hněvu bohů, kteří buď pomohli, nebo uškodili, jak se jim zachtělo. A chovali se jako lidé ti jejich bohové s všemi dobrými i špatnými lidskými vlastnostmi,…
Ano, dosavadní dějiny lidstva jsou dějinami válek a těžko říct, proč je tomu tak,… jen sama příroda je krutá i bez lidí,… viděli jste někdy jestřába, jak svírá pařáty svou opeřenou kořist a ta na něj zírá s očima plnými hrůzy, vyhasínajícíma zatímco hluboko do těla se zarývají ostny jestřábích pařátů? Jistě, jestřábovi jde o potravu, je na vrcholu potravního řetězce mezi ptactvem Evropy, když orlů už tu moc není a sežere ho jen liška, když už je velmi starý, nebo moc nemocný a nemůže již létat,…
A víte co? Vždycky budou chlapi a ženský, kteří/které budou mít ambice vládnout, ovládat druhé penězi, vírou v jejich božský původ, tím že hlásají pravdu a nic než pravdu,… a sjednotí se místně jen kvůli krizi, kvůli vlastnímu přežití,...
jako ti Slované, aby Charlemanovi zabránili ve vyhubení jejich kmenů, ve vyhladovění. Aby vybrali společně tribut, výpalné, moderněji řečeno. Zkrátka dost peněz, aby je Frankové nechali být, když už se odvážili, kam ani Římané ne, na Ohři. Takže až společný nepřítel sjednotil kmeny Slovanů a snad i po dobrém (meče tasili a jed lili jen na zdůraznění svých názorů) pak šli dál,… dál jako impéria/říše, pak státy, republiky, nebo království, nejdřív malé, pak velké státy, potom zase malé a až dodnes. Dá se tak říct, že i zlo mohlo pomoci pokroku.
Takže víte, kdy nastane mír na Světě? Podívejte se na Holywoodské filmy, třeba Den poté, nebo Independence day, případně nejnovější Look up. A to vám nepřeju nic zlého.
Židé považovali svoje války za spravedlivé. Jejich jediný bůh je k nim někdy i vyzval. Dokonalosti dosáhl Konstantin, vládce východní římské říše. Před rozhodující bitvou v občanské válce měl vidění. Pod záštitou boha, přešel totiž ihned k monoteismu od mnoha římských bohů, vyhrál. Z boží vůle. Následně nejen, že přestali Římané předhazovat křesťany v koloseu lvům, ale uzákonili křesťanství, jako jediné oficiální náboženství, jediného boha. Svatou válku pak vedli křižáci; svatá válka = křížová výprava k vyvraždění musulmanů a navrácení Jerusaléma do křesťanských rukou.
Církev římsko-katolická (ale, ale,… proč katolická, to až mnohem později, teď jen souvislost), podle Hrabala „největší firma na Světě“, se zařídila proti modloslužebnictví chytře, jako vždycky. Nebrání svým věrným mít své a jen své sošky různých ochránců. Sice jen jeden bůh, ale mnoho svatých a v těch si lidé najdou, co hledají: zázraky, ochranu, pomoc, k těm se modlí, ale naštěstí už jim nepřinášejí oběti. V tom učinila církev jednoznačný pokrok oproti náboženstvím římským a řeckým, zkrátka antickým Oběti Vikingů, těch urostlých seveřanů byly převážně lidské (nechutní v tomto ohledu byli rozhodně Aztékové a to ještě ve 14. století A.D.), ale pokud se nemýlí moderní seriály o těchto bojovnících, tak to byly oběti z jejich řad, dobrovolné. Prokazovali tím sami sobě obrovskou statečnost. Jistě, pomáhala jim v tom víra ve Valhalu, severské barbarské nebe, kde po smrti budou už jen ti stateční hodovat, ale stejně,…
A co Hus? Když už o té církvi, katolické,… Vždyť nám ho upálí, jak řekl praotec Čech, pohanský vůdce, raději - leader, čti lídr, lidu,…
Ano protože měl pravdu,… a svatosvatě slíbil, že ji bude hájit i za cenu vlastního života,… tak mu to jeho přání splnili,… politici, všichni, nejen císař, ale hlavně představení církve byli a museli být politiky a politik musí lhát, bez toho to nejde,.,… podívejte se na ty milé Japonce,.. nikoliv Fudžijama, ale Fukušima, je usvědčila,… že lžou lidem do poslední chvíle,… aby nevznikla panika a tak.
Král Jindřich anglický se byrokratické církve zbavil, měl k tomu moc a moc silnou pohnutku. Tu měl v posteli, pokud se nové dokumenty nemýlí,… nechtěl být polygamistou, tak jak to dovolují východní bohové a jejich služebníci, tamní pozemští služebníci – církve,… tak zrušil katolickou a nastolil anglikánskou,… měl k tomu navíc už zmíněnou „splendid isolation“ a dostatečnou námořní moc a dostatečnou statečnost vojáků a námořníků krále, královny Nis, Her Majesty.
Škoda, že nepochopil jen, Jan Hus, že i oni mají pravdu,… každý jen tu svou, má za jedinou,…
ukázalo se to o pár desítek let později, když jeho následovníci moc hezky vyvraždili skoro celé kněžstvo, to upřímné, nepřevlékající kabáty a rozvrátili skoro všechny kláštery, takže ušetřili mnoho práce pozdějšímu reformátorovi Josefovi II, mnohem méně násilnému,… císaři.
Zpátky k Husitům. Jistě měli pravdu, ale hlavně měli Žižku, geniálního vojevůdce. I další vůdci, raději - generálové, husitských vojsk bojovali za pravdu a víru, nikoliv za peníze. Peníze je ale nakonec stejně dostaly. Zmocněnec papeže, který (papež) už měl dost vraždění v Čechách a okolí ho vybavil neomezenými finančními prostředky a pánbůh ho vybavil dokonalými vyjednávacími schopnostmi až intrikánstvím a ten dokázal „stavy“, hlavně ale Pražáky (pak proč venkov nevraží na Pražáky,…) „přesvědčit“ k míru, jen nejdříve bylo třeba porazit ty zbylé Husity. Kde a jak se stalo je notoricky známé,…
Jo Češi měli vždycky výborné vojevůdce,… v prehistorii tak dobré, že vyvraždili národ až na dva mužské prapředky nás všech,… říkají genetičtí antropologové, nebo jak se ta nově vynalezená věda nazývá:
Poslední výzkumy Geneoarcheologie ukazují, že v době bronzové, cca 8 až 6 tisíc let B.C. se pohnuly národy do Čech ze severní Ukrajiny a z dnešního Běloruska. Taky se, ale brzy (relativně brzy, tedy v řádu stovek let) zúžila mužská linie, ze které všichni dnes pocházíme na jeden až dva rody / muže.
Tudy tedy zpět k Praotci Čechovi,... a možná jeho bráchovi Lechovi. Kdyby býval zvítězil Lech nad Čechem, tak jsme teď mohli mít vyřešen název státu: „Lehko",... a bylo by možné parafrázovat,... Lehko žít,... no, to těžko,...
A pak už Řím. Po Sumerech a Egypťanech, po Židech a po Řecku Řím. Osídlili ho ti, co museli opustit Řecko po vpádu divokých a bojovných Dórů ovládnuvších násilím nejkulturnější část světa. Jiná teorie říká, že Řím založili utečenci z Tróje, co přežili její pád. Každopádně, nejdříve si podrobili místní národy, třeba Etrusky, Osky a Latiny a pak tak dlouho bránili Řím až ovládl půlku tehdy známého světa.
Být římským občanem byla výsada a čest, ten byl chráněný kdekoliv se usadil. Jako první velmoc přijal Řím doktrínu, Pax Romana a taktiku jak ji udržet při životě : Divide et Conquer. To „divide“ znamenalo, že nejraději byli, když se porobení hádali mezi sebou. Jejich diplomacie tomu vyloženě napomáhala. Ponechali v dobitých provinciích poměrnou svobodu a vlastní správu ujařmených národů (jařmo/jho = část postroje tažných dobytčat) a pokud se nebouřili, platili daně a dodávali obilí, byl mír, Pax. Jinak zasáhly legie. V Jerusalému zasáhly tak, že z božího chrámu založeného potomky Mojžíše teklo roztavené zlato. Roztavené požárem založeným legiemi i přes zákaz jejich vrchního velitele.
Caesar si užil s Galy, ti proradní, věrolomní Galové (dnešní Francouzi a Španělé, na severovýchodě i Helvéti – dnešní Švýcaři, na severu Belgové, zhruba dnešní Belgičané) a pak stateční , hrdí a silní Germáni („nádherných postav“ – ocenil sám Caesar, když je prohlížel pobité na bitevním poli po bitvě). Galové porobení Římany vždy v provincii spravované právě Caesarem slíbili poslušnost. Vzápětí se vzbouřili vedeni jedním ze svých vůdců a povstali. Rychlými pochody Caesarovy legie dosáhli vzbouřeného území a obvykle rychle potlačili, co bylo třeba. Galové poslali delegaci, mírovou, poslali rukojmí a zavázali se k míru. Na Caesarovi bylo, jak povstalce potrestat. Jeho vojsko, pokud je povstalci potrápili (ztráty legií v takovýchto bojích se počítali na jednotlivce) chtělo maximum, tj. aby dostali dobyté město v plen. Nechtějte vědět, co to znamenalo. Caesar vědom si toho, že je potřeba provincii udržet na dlouho, volil spíše laskavá řešení. Vojsko tak nesmělo ani rabovat ani násilnit. Museli si opatřovat doplnění potravin k vyfasovanému proviantu, převážně obilí, řádným obchodem s místními.
Dějepis,… podle mě čerpáno z knih Zenona Kosiodowskeho, Vojtěcha Zamarovského, Dějiny psané Římem, dále Caesar, Válečné paměti, z knihy Petra Čornaje o Žižkovi, …. z mojí, bídné, paměti – tím pádem může být můj dějepis omylný, není tedy vhodný pro hnidopichy, je spíše pro ty, kdo hledají dějinné souvislosti a nedbají tolik na detail,… a proto se to nazývá „dějepis", ten se může mírně mýlit, na rozdíl od dějin. Ostatně, kdo dbá o detail bude snad nucen ověřovat si, co níže psáno, potvrzovat či vyvracet a vysvětlovat si, co není hned jasné,… povzbudit zájem o skutečnou historii, to je to hlavní. A můžu vám slíbit, že tu budou citace z výše uvedených knih, znalosti z nich nabyté a úvahy a poučení pro současný život z toho plynoucí.
Dějiny civilizovaného / urbanizovaného (lidi přestali bejt samotáři, většinou, a shromáždili se ve městech, které bylo snazší ubránit , ochránit hradbami, ovládnout výměnný obchod apod.) takže tohoto Světa začaly, řekněme v Meziříčí, mezi řekami Eufratem a Tigridem zhruba čtyři až dva tisíce let před naším letopočtem (to se totiž počítá odzadu, proto „čtyři až dva“), takže před více než čtyřmi až šesti tisíci léty v době bronzové (železo a jeho zpracování ještě lidé neznali) v dnešním Iráku, sousedícím na severu s Tureckem, na západě se Sýrií a Jordánskem, na jihu se Saudskou Arábií (tam věděli už dávno, že mají větší bohatství pod zemí, než nějakou blbou vodu,… proč zmiňuji vodu, dozvíš se níže) a na východě s Iránem, neboli dávnou Persií, toť vše dohromady země „tisíce a jedné noci“………
takže Meziříčí = Mezopotámie, nezáživné, jak nás to ve škole učili a nenaučili. O této říši se dověděli moderní lidé až po nálezech ve zdánlivých pahorkách, rozpadlých to starověkých městech… bývali tam Sumerové i jejich předchůdci ale hlavně jejich četní následovníci,… kdo si to má všechno pamatovat.
Zapamatování hodní jsou pak až starověcí Židé, tehdy rozděleni na Judejce a Izraelity, národ biblických (víte co je Bible, ne?) Adama a Evy, Noema, Abraháma, Izáka a Jákoba a dál Mojžíše, Metuzaléma, Samuela, Saula, Davida a jeho syna Šalamouna. Židy, kromě jiného a převážně v blízké minulosti smutného, proslavil monoteismus, to jest, víra v jednoho boha. V Židech, nepropukla z ničeho nic. Klaněli se mnoha bohům i oběti jim přinášeli. Monoteismus odkoukali nejspíš právě od Sumerů, nebo v Egyptě (za chvíli i o něm) a často ho zrazovali tajně i veřejně, třeba když se modlili ke zlatému teleti (tak trochu jako dnešní lidé, co mají peníze a majetek za modlu),… vždy na to doplatili a Mojžíš je za to vodil čtyřicet let po poušti, aby všichni, kdo pamatovali modloslužebnictví vymřeli (podobně tvrdím, že musíme vymřít všichni, kdo jsme zažili komunismus, aby zavládl blahobyt a hlavně pravdomluv v zemi české).
Ještě k prapůvodu monoteismu, Zenon Kosiodovski píše: Sumerům vděčí lidstvo za vytvoření knihoven, archivů a krásné literatury, hlavně za vzor velkého hrdinského eposu (o Gilgamešovi zde později). Sumerské náboženství zprvu deifikovalo (zbožťovalo) přírodní síly, ale později se tato božstva, zosobňující Slunce, Měsíc, vodu, hvězdy, vzduch atd., staly symboly pro abstraktní pojmy jako spravedlnost, dobro, moudrost, úroda, státní moc. Sumerové jsou proto tvůrci některých základních náboženských idejí, jež později převzaly náboženské soustavy jiných národů. Jméno nejvyššího boha Anu znamená „otec“, jméno bohyně Ninmach „matka boží“ a boha Tammuze „pravý syn“. Tammuz umíral každý rok na podzim a na jaře zase vstával z mrtvých,… Povědomé, že?
O víře říká kanadský vysloužilý generál, Tom, můj kámoš: před vysláním maníků v Afganistánu do hlídky, do rizika: „Věřte si čemu chcete ale věřte, protože když jde o život, tak vám prostý rozum a logika nevystačí,… a víra pomáhá. Věřte třeba jen, že se vrátíte živí domů k rodině.“
„Ó můj bože“ zní všude a ve všech jazycích,… podívejte se na ta děvčata, málo, nebo vůbec ne oblečená v mírně zakázaných filmech pro mládež, pro starší spíše doporučených,… nejčastěji zívají boha,… má každý svého boha? České nebe (Cimrmani . Richard Müller), nebo peklo? V USA, zemi maximálně možné svobody, co si kdo vybere. Afganistan, Turecko nyní, Ukrajina už nějaký čas, od tažení Němců a hlavně pak od hladomoru v obilnici Evropy v r., tuším, 1947 způsobeném generalissimem Stalinem a jeho klikou – spíše pekla na zemi,… Tak denně tisíce krát opakované „Ó můj bože“ staniž se tedy pravdou,...
Zpět do Mezopotámie,… A proč dnes pustá poušť a historicky kolébka? Protože zavlažovali, udržovali vodní kanály ze životodárných řek a to i noví vládci, kteří převládli, nebo zkrátka vyvraždili předchozí obyvatele, dokud nepřišli dobyvatelé, kteří vše zničili včetně zavlažovacích kanálů a zařízení (i zeleň na střechách paláců před tím mívali, viz. Visuté zahrady Semiramidiny
https://cs.wikipedia.org/wiki/Visut%C3%A9_zahrady_Semiramidiny .
Částečně příroda sama, tj. posun koryta Eufratu, ale hlavně vpád Mongolů pod velením Tamerlána definitivně z ráje na zemi učinil poušť. Pokud vám křestní jméno Tamerlán připomíná něco ze soudobého světa tak ano, to je atentátník, nebo spíš byl, z Bostonského maratonu. Nepředpokládám, že by ti dva, Mongol a Čečenec měli něco společného, kromě zla. A tak z dnešní pouště občas vytrčí pahorek, bývalé bohaté město stavěné z cihel z nepálené hlíny, ale i z pálených cihel, nebo dokonce barevně glazovaných, stejně rozsypaných časem ,… ještě že se zachovaly i tisíce klínopisných tabulek s obchodními záznamy, nebo popsané skutky, slavnými skutky slavných králů,… rozluštili to převážně Angličané, částečně dobrodruzi a vyslanci Britského impéria, dokázali je rozluštit a dali nám tak i epos o Gilgamešovi (epos – epika = má to zkrátka děj, na rozdíl od lyriky, která děj skoro nemá). Gilgameš je o mnoho starší než nejznámější antický epos Ilias a Odyssea sepsané Homérem podle ústního podání po několik set let opakovaného z úst do úst o dobývání Tróji a strastiplné cestě hrdinů domů.
Většina starozákonních událostí se opravdu stala, tak jak je shrnuje první část bible, jakkoliv třeba potopa Světa se mohla týkat jen malého světa, kam až tehdy oko dohlédlo,… Svět byl plochý jak placka a končil pro Evropana, ještě v raném středověku, před objevením Ameriky, někde na útesech nad mořem, nedozírným Atlantikem, v Portugalsku, tehdy v jihozápadní Galícii a Luisitanii,... a jen chrabří Vikingové věděli víc.
Pro trouby z Jericha existuje např. zajímavé vysvětlení. Jericho hrazené nedobytné město bylo dobito. Dobil je Jozue (Joshua) v čele svých vojsk, ale za pomoci trub, odtud „Trouby z Jericha“. Starý zákon to přisuzuje vůli boha, že troubení přivodilo zhroucení masivní hradby. Znalci říkají, že Židé vedeni Jozuem mohli opravdu troubit, když chodili okolo hradeb k zastrašení obránců. Tím troubením zároveň přehlušovali hluk a zvuky svých lidí, co podkopávali hradby, až ty spadly,…
Up to the walls of Jericho He marched with spear in hand Go blow them ram horns, Joshua cried 'Cause the battle is in my hands God knows that Joshua fit the battle of Jericho Jericho Jericho Joshua fit the battle of Jericho And the walls come tumbling down
Stejně tak je reálné zničení Sodomy a Gomory, nalézají se dnes pravděpodobně v propadlině na dně Mrtvého moře, rovněž zničení Babylónu se zakládá na pravdě a božská mana, tu lze nalézt v pouštích středního východu i dnes.
To všechno se mohlo dít a dělo se a to různým národům v různých časech a předáváno ústně z pokolení na pokolení leckdy zveličeno, stal se z toho základ Starého zákona, protože v každé té události lze hledat poučení platná navždy.
Klínopisné tabulky spoustu těchto událostí zaznamenaly. Rozluštit je nebylo snadné a pomohly až nápisy ve více jazycích najednou vedle sebe. V Egyptě pomohl také nález desky s nápisy ve třech jazycích, včetně staroegyptštiny dosud zachované v jazyce Koptů, dosud přeživších egyptských křesťanů. Výjimečně nadaný Champöllión zase rozluštil egyptské hieroglyfy. Ještě jsou věci, snad písmo Etrusků, čeká na rozluštitele, ale já čtu starší knihy, tak bůhví jestli už to počítače taky nerozluštily,… ale vězte, že byste museli být opravdu výjimeční, talentovaní, vytrvalí a pilní ve studiích, tak se radši ani nepokoušejte,… luštit
Zkrátka starozákonní příběhy dávají od prvních kroků lidí, od jejich prvních slov, smysl. Každý si v nich najde svoje zlo i svoje dobro.
Tak ten Egypt: Faraoni byli králové. Nejdříve byly v Egyptě jako všude jinde na úsvitu historie rodinné klany a kmenové svazky, kde si byli lidé víceméně rovni. Pak se začali vydělovat ti chytřejší – šamani a později kněží, ale obzvlášť ti v boji a v lovu silnější, ti pro sebe zabrali to nejlepší a nejhezčí ženy a šup byli z nich lokální knížata. Aby se dala udržet třeba právě ta zavlažovací zařízení, nebo koordinovat sběr úrody, vyvinul se z knížat král a vládl většímu území a pokud byl úspěšný ve výbojích tak stále většímu a většímu. Vymysleli si, ti králové, teď už faraóni, že jsou potomci bohů, nebo přímo bozi a koukejte nám stavět pyramidy, vy naši poddaní. Pyramid je v Egyptě osmdesát a sloužily jako gigantické hrobky faraónům, jejich blízkým a pokladům, které za života nahromadili. Jenže to přeháněli a stavět ty pyramidy lidi spíš nutili, než aby to dělali ze svobodné vůle. Vždycky, když bylo období po sklizních museli narukovat a makat na pyramidách. I když jedna teorii říká, že to vlastně dělali rádi a zacházelo se s nimi slušně a dobře vydělávali. Bůhví,… každopádně to ti faraóni občas přeháněli. Žili v přepychu v chráněném světě a bylo jim fuk, jak žijí prostí lidé. Dokud je ti prosťáčci adorovali, vzhlíželi k nim jako k všemocným bohům, tak to šlo, ale pak přehnali útisk a chudoba zavládla natolik, že,…
Zajímavý je podle Caesarových Zápisků z války galské pokus již zmíněných Helvétů odejít do úrodnějších krajin. Helvéti nebyli spokojeni doma. Měli tam jen samé hory a lyžování se tehdy ještě tolik nerozšířilo. Ani banky ještě neexistovaly (stručný dějepis bankovnictví níže) a tak se jim tam nelíbilo, protože tam pořádně nerostlo obilí. Hádali se v radě starších až převážil názor mladých. Vydat se na západ do úrodných přímořských nížin. Aby to brali všichni vážně a nechtěli se třeba vrátit, tak po dva roky pěstovali to bídné obilí, sháněli stáda a pak vše doma zapálili, zničili svá obydlí a vydali se se stády na pochod.
Jenže to se nelíbilo Římanům. Věděli, že by se tím pohnuly všechny národy a byl by neklid, žádný Pax. Také z nich měli respekt ve vojenství. Byli jedni z mála, které Římané neporazili. Tak ty Helvéty trápili. Napadali jejich zadní voj, napadali je z boků, ničili jím mosty, pokud už nějaké stály. Dosáhli nakonec toho, že se Helvéti vrátili do své zničené, vlastnoručně vypálené domoviny. Jen už jich nezbylo tolik, jako když vyrazili na cestu.
Takže staří Římané vlastně mohou za dnešní bohatství Švýcarů.
Když už si Římané nevěděli rady co se svými vlastními občany, poslali své moudré do Řecka a bylo z toho nejdříve deset desek a pak snad jedenáct až dvanáct,… základních zákonů pro lidi, aby se chovali. Desky základ to i naší moderní legislativy.
Zákony, i ty dnešní jsou pro lidi, někdy proti lidem ale jistě stvořeny lidmi. Pokud jste byli na vojně, tak už víte, že zákon, tj. předpis vojenský je blbovzdorný, upravený tak, aby mu rozuměl i ten nejhloupější voják. Musí rozumět, jinak je v průšvihu hned a až u vojenského prokurátora to může skončit. Žádná sranda.
Často dnes inteligentní lidé říkají, že zákony nepotřebují, že mají zásady, hodnoty a ty, pokud dodržují, žijí ctnostně. Nic proti tomu. Avšak. Přírodní zákony fungují neúprosně. Tak i lidské. Něco jiného je, jestli jich není moc, těch zákonů. Římanům se vešly na deset desek, vytesány do kamene. Pak to ještě rozšířili na dvanáct desek a dost. Zkuste si namísto ťukání do počítače, vysekat slovo do kamene. Budete jistě úsporní ve vyjadřování.
I ctnostný člověk může udělat chybu, nebo může mít jen pouhopouhou smůlu, která ho přivede do konfliktu se zákony, těmi lidskými.
První zákony vznikaly jako boží přikázání (pomineme teď Chammurapiho zákoník). Bůh přímo zakázal Izákovi obětovat syna. Už toho bylo moc, toho obětování a krve v chrámech.
Ale asi jsme to už přehnali s tou civilizovaností. Dnes považujeme za barbary národy, které dosud rituálně zabijí zvíře, aby ho posléze snědli. Nechceme prostě vědět, co předchází tomu, než dostaneme řízek na talíř. Dejte dnes klukovi králíka, ať ho rohne. Raději umře hlady. Divím se, že ještě nikdo nenatočil roztomilý horor: obchoďák plný živých zvířat, těch co z nich pochází všechny ty dobroty zde k mání,…
Izákovi to musel přikázat Bůh a byl z toho zákon. A jen Izák s ním dokázal mluvit, naslouchat mu. Nikdo by ho jinak neuposlechl a obětovali by bývali dál. Zvířata i lidi. Vyhynuli bychom, nejspíš. Zákony jsou udělány pro lidi. Většinou lidmi, jen ta přikázání vymyslel údajně Bůh, jediný. Asi už měl nějakou zkušenost s lidmi a bál se, aby se nevyhubili sami, dříve než na ně sám sešle apokalypsu a učiní konec světa.
Jak vydělat peníze?
Ty slouží už nejméně od časů Etrusků jako platidlo. Úplně prapůvodně se zboží jen směňovalo. Za slípku, nebo spíš za několik slípek, čuník. To ale bylo velmi nepraktické a nikam by to nevedlo. Tedy pokroku by to bránilo. Pomohly drahé kovy. Zlato nám bylo shůry dáno, či zezdola. Zem si ho vytvořila. Je odolné, tj. nekoroduje, je snadno zpracovatelné a je hezké. Taky je vzácné a tak má pro člověka velkou cenu. Místo několika slepic stačil plíšek zlata a čuník je doma. Pak se přišlo na to, že jakýkoliv trvanlivý kov může plnit funkci platidla. Důležité je stanovit, kolik třeba za měděnou minci dostanete opravdového zlata, když ho chcete koupit. Zkrátka stará platidla byla plně směnitelná za zlato. Že už to dnes úplně neplatí, to je jiná historie, složitá.
Místo slepiček ke směně, místo plíšku zlata, nebo měděné mince, mohl člověk nabídnout ke směně svoji práci. Vyrobím vám střechu na vaši zemljanku (zemnice v Čechách) a dáte mi za to čtyři měděné mince, nebo jednu zlatou, případně dvě stříbrné. Tak vznikl trh práce a dodnes stanovuje cenu lidské práce.
Takže vydělat peníze lze prací. Jenom to trvá, bolí z toho svaly, nebo hlava a člověk z práce většinou nezbohatne. Ale proč, proboha, bohatnout? Stačí mi tolik, abych si mohl koupit toho čuníka a k němu nějaké brambory, nebo spíš chleba. Brambory, pokrok to dovezený až po objevení Ameriky. Obou Amerik. Bohatnout chtěl ten, kdo chtěl mít víc než ostatní. Proč, toť otázka.
Každopádně, běžnou prací lze vydělat na běžný život. Obchodník, ten už může vydělat, získat zisk. Zisk je to navíc. Za třicet jsem koupil, za padesát prodám. Něco mě stála doprava k zákazníkům, něco kousek chleba, co jsem snědl, než jsem prodal a asi deset zbylo. To je můj zisk. Jenže jsem prodával ve městě, kde lidé víc nakupují, tak městu musím dát ze zisku část. Daň, nebo mýtné, nebo jak. Město z mé daně a té od ostatních vydržuje stráže k bezpečnosti, udržuje náměstí vhodné k prodávání, k trhům a tak. Tak čistý zisk je až, když zaplatím daně. Jakmile si pořídím rodinu, musím uživit i tu. Postavit si dům můžu sám, nebo za peníze si ho můžu nechat postavit. Tak,…
Vydělal víc, kdo byl šikovnější, kdo měl neobvyklý, přínosný nápad, kdo byl nadán uměním tvorby umění a pak ten, kdo už měl tolik, že si mohl koupit hrad i s podhradím, ale spíš, kdo zdědil po předcích tolik, že to stačilo na výstavbu hradu, pak zámku, továrny a podobně.
Vydělal víc, kdo kradl,… to necháme. I když berkové, pobertové, loupežníci a lotři za všech časů brázdili země České i okolní. A je to tak dosud.
Vydělal víc, kdo už měl a mohl půjčit těm, kdo potřebovali. Pokud půjčil peníze, pak s úrokem, něčím navíc oproti tomu, co půjčil. Že je to nemravné, chtít po někom v nouzi víc peněz, než jsem mu půjčil? Záleží na úhlu pohledu. Ve starém Babylonu, v Mezopotámii půjčovali peníze obchodníkům chrámy, aby mohli obchodovat. Ve starém Egyptě se platilo obilím uloženým v sýpkách. Dal jsem si do sýpky tolik měřic, mám je tam a můžu si je vybírat, nebo,… mám je tam jako kredit. Potřebuju něco koupit na trhu v Thébách, dám ti papír, vlastně papyrus, že ti patří příslušná část mého obilí v té a té sýpce, nebo vlastně v jakékoliv sýpce. A to už je jen krok k penězům a k peněžnímu kreditu (latinsky credo = věřit). Dal jsem si k tobě obilí, nebo peníze a věřím, že až je budu potřebovat, tak mi je vydáš, ty bankéři. Dám ti za to trošičku těch mých peněz, protože musíš mít tu sýpku, nebo tu banku a musíš taky živit svoji rodinu. Mezitím, než nastane moje potřeba si s nimi dělej, co chceš. Třeba je někomu puč, kdo potřebuje. No a za to půjčení si účtuj úrok, pro mě za mě. Ale část úroku mi necháš, podle toho, kolik peněz a na jak dlouho jsem si u tebe schoval. Tak vydělal bankéř a něco málo i vkladatel. A máme tu bankovní systém.
Kdo ale účtoval přehnaný úrok, byl lichvář. Lichva, nejspíš ze slovanského „lichý“, v tomto případě špatný, přehnaný. Zranitelný je ten, kdo má vážnou potřebu, kdo je v tísni. Půjčit takovému, s vědomím, že třeba nesplatí, to chce náturu. Kdo nesplatil, ve starém Římě se stal otrokem věřitele, později až dodnes mohl do vězení pro dlužníky.
I slušný bankéř musí mít náturu, ale i bez lichvy vydělá dost. Musí umět počítat a ideálně se umět podělit o to, co získal,… bezpracně,… ? Jeďte se podívat třeba do Florencie, co tamní urození (ti co zdědili) a tamní bankéři udělali pro lidstvo. Jakou nádheru shromáždili, protože nejen chlebem živ je člověk,...
Tolik tedy dějepis bankovnictví,… trochu nudné, že? a málo krve. Nebojte, bude jí zase dost, jen jak se pootočí kolo dějin.
Válčení, bitvy a vraždění, a to i civilistů provázejí dosavadní dějiny lidstva a ani můj dějepis se jim nemůže vyhnout. Naopak. Tak jak jsem mírně militaristicky naladěn, tj. mám rád vojáky a jejich pracovní nářadí, určené ideálně k obranným účelům, soustřeďuji se na vliv vojenství v dějinách.
Těžko říct, jak vlastně začalo vraždění třeba na dnešním Středním východě. Snad, když Židé po velmi špatných zkušenostech, založili po druhé světové válce svůj nový stát Izrael. Přišli znovu do své země zaslíbené, do pradávného Kánánu, podobně jako ve starověku, již osídlené. Těžko se jim divit, že udržují svůj stát i za cenu násilí vůči sousedním, nebo i původním „bezvěrcům“. (Pro křesťany jsou Muslimové bezvěrci, pro Muslimy naopak).
Každopádně nám schází nadhled a porozumění souvislostí, abychom dokázali posoudit co je správně. A nemyslím tím, křesťanství versus ostatní víry. Myslím tím přístup k životu: Česká novinářka si narazila při své misi v Iráku tamního chlápka. Žili chvilku tam a ona se pak vrátila do „civilizace“. Po čase to nevydržel a přijel za ní, do Čech. Chvíli to fungovalo. Chodil do práce a tak. Až mu měli přijet příbuzní z Iráku. Tak se jim chtěl pochopitelně věnovat, být s nimi. Jenže v práci ho nemohli zrovna postrádat. Nedali mu volno. Tak s tím raději seknul a vrátil se tam, kde rodina je nade vše. Nad prací, nad šéfy, nad pohodlím, nade vším. V tradičně konzervativních zemích.
Zažil jsem při své práci uchazeče o zaměstnání, Muslima. Byl někde z Uzbekistánu, či odkud a kvůli své vře, netolerované tamním státním zřízením, emigroval a v Čechách dostal podporu a byt, protože ve své domovině byl perzekuován kvůli své víře. Chtěl ještě vydělávat. Nabídli jsme mu práci na lince. Jenom z hovoru s ním vyšlo, že musí šest krát denně praktikovat modlitby. Není to náročné časově, ani materiálně. Stačí kobereček, ten má, a čisté klidné místo, kde by mohl pokleknout směrem k Východu. Třeba i toaleta, pokud je čistá. Probrali jsme to s jedním mistrem, mladým a tudíž tolerantním a shodli jsme se, že to zkusíme. Abychom ale ověřili, jestli ty pravidelné modlitby nenaruší vážně chod výroby, nebo ještě hůř bezpečnost práce, pozvali jsme uchazeče na druhý pohovor právě v čase jeho povinných modliteb. Nepřišel.
Netvrdím, kdo má pravdu. Nevím to. V našem světě je pravdou ta naše. A aby tu s námi mohli, pokud chtějí, právě třeba ti Muslimové žít, měli by se přizpůsobit, nebo minimálně tolerovat náš styl života, jakkoliv to nemusí být ten jediný správný.
Rozumět dnes Talibánu není snadné. Určitě jsou jejich praktiky vymáhání práva, práva Šaríja, nevyzpytatelné, stejně jako cesty Páně. Ale víte co? Koukněte na Husity. Jasně, je už to nějaký čas zpátky, asi tak šest set let, ale,… Žižkovi, po dobytí hrazeného města, tuším, že Hradce Králové, pozdější to bašty Husitů ve východních Čechách, přivedli zajatého kněze. Jediného, který odmítl nikoliv boha jediného, ale odmítl přijímání pod obojí. Co to je, třeba později. Nechtěl, přijímat pod obojí. Žižka, v té době již údajně slepý na obě oči, kněze svým krátkým palcátem na místě zabil.
Dejme tedy Talibánu šest set let a uvidíme, jestli jejich právo Šaríja upraví, nebo jestli zvítězí nad našimi právy, zvyky a zákony.
Už víte kam mířím? V tomto historickém exkurzu? Mířím k otázce, co je správně? Nebo spíš, co je udržitelné, jiným jazykem „sustainable“,… Zdá se, že dokud byl blahobyt pouze v Athénách, potom v Římě, pak v západní Evropě včetně Vídně, pak v severní Americe a jinde skoro ne, šlo to. Komíny sice čoudily, ale dalo se to vydržet. Jakmile ale začala být zima i Číňanům, jakmile se přišlo na to, že dříví z Amazonských pralesů je moc krásné a odolné, jakmile se přišlo na to,…
a vemte si mobilitu. Vyčítala se nám Čechům, po malé listopadové revoluci (na rozdíl od Velké říjnové, co byla ale taky v listopadu), malá mobilita. Ochota jezdit za prací dále od svého bydliště, nebo to bydliště, třeba tradiční, opustit kvůli práci. Dokud se prosazovala mobilita jen v části světa, šlo to. Ale jakmile se začali pohybovat za pomocí automobilů právě ti Číňani,… mám takovou teorii: železnou rudu dobýváme z hloubi Země. Pak z ní vytavíme, vyválcujeme plechy a vykováme výkovky a odlijeme odlitky, až je z toho auto. Jenže to auto jezdí na samém povrchu Země. Porušíme nakonec rovnováhu na Zemi, nikoliv tu mezi přírodou a lidmi, ale rovnováhu zachovávající rotaci a dráhu pohybu Země, jako vesmírného tělesa. Zkrátka se tím dobýváním z hloubi a ježděním po povrchu vychýlíme ze zaběhaných pohybů a drah a bude konečně konec.
I to je zajímavost: v době husitské a ve všech vzrušených dobách, zvaní i nezvaní prorokové prorokovali konec světa. Určili ho na určitý den a všem přikázali postit se, chovat se mravně, prosazovat vůli boží, protože, kdo to nebude dělat, při „apokalypse“ bude trpět nesmírnými muky a nebude mít posléze („Den poté“) klidu na nebesích, v nebi. Následně prorokovali příchod Spasitele, Mesiáše, který uvede Svět do stavu pořádku, božího pořádku a nastane království nebeské na zemi. Nebe na zemi. A chovejte se, jinak pro vás Nebe bude zavřeno a střeženo u brány archandělem Gabrielem s ohnivým mečem v ruce (omlouvám se za velká zjednodušení Nového zákona). Vida, i andělé, nebo archandělé používají zbraně. Užívají je ale jen ke spravedlivé věci.
A máme to tu znovu „spravedlivou válku“. Spravedlivá je jistě z pohledu vítěze, spravedlivá je z pohledu jedné strany konfliktu. Ta druhá to, kupodivu, vidí opačně. Technologická, nebo jen množstevní převaha, případně štěstí a přízeň bohů, mohou „pravdu“ přiklonit na tu či onu stranu.
Vztah ortodoxních náboženství, vztah třeba Husitů k ženám versus náš soudobý, svobodný názor, je rovněž k zamyšlení. Římští legionáři nesměli mít prapůvodně rodinu. Starost o ni snižovala jejich odvahu, jejich chrabrost. Praktická stránka věci byla pak logistika. Pokud měli rodinu a sloužili v provinciích, měli ji s sebou. Pokud se legie pohnula k delšímu přesunu, vozatajstvo a pomocné sbory zahrnovaly i rodiny legionářů. Potíž. Staří Germáni údajně zdržovali své mladé, dospívající bojovníky od styku se ženou, sexuálního styku. Odrazovali je i od onanie, protože věřili, že výron semene mladého bojovníka oslabuje a láska k ženě, třeba jen fyzická, udělá z bojovníka, před tím všeho schopného a všeho ochotného, citlivého mladíka, chtivého opakování (i když tady bych měl citovat zdroj těchto tvrzení: Josef Hynie, „Dospíváte v muže“, příručka určená k odrazení mladých mužů od onanie, tak buhví, jestli je v tomto bodě pravdivá).
Odříkání, celibát kněží určitě má svůj smysl. Myslet na nejvyšší hodnoty znamená oprostit se od těch nejnižších, pozemských. Od majetku, od přemíry jídla, od žen,… rozhodně. Takový poustevník, ten se má. Ve stejném stylu jako evropští poustevníci, tuším, žijí tibetští mniši, a ti jsou velmi blízko bohu / bohům. Jak nadmořskou výškou, tak čistotou myšlenek. Pokud jednou muž okusí ženu, už nikdy nebude mít jen „čisté" myšlenky.
Caesar to o odříkání žen o Germánech ve svých pamětech nepíše. Nedostal se asi tak hluboko v jejich znalosti. Caesar psal své zápisky, své paměti o postupu v dobývání Gálie ve třetí osobě, aby tomu dodal nezaujatosti, objektivity.
Byl spíše mužem meče, nežli pera a tak stručnost jeho zpráv římskému senátu vešla do dějin: „Veni Vidi Vici“.
O Germánech se rozepsal: Kmen Suébů je daleko největší a nejbojovnější ze všech Germánů. Mají prý sto žup, z nichž vysílají po tisíci ozbrojenců, každá rok co rok za hranice na válečné výpravy. Ostatní zůstanou doma a starají se o svou vlastní výživu i výživu bojovníků. Příštím rokem se obojí vystřídají, kdo loni hospodařil doma, jsou letos bojovníky a loňští bojovníci hospodaří zase doma. Takto se nepřerušuje ani polní hospodářství, ani znalost a cvik v umění válečném. Ale soukromého vlastnictví půdy a oddělených polností u nich vůbec není ani se nedovoluje nikomu, aby zůstával déle než rok hospodařit na jednom místě. Obilím se však ani mnoho neživí, nýbrž většinou mlékem a masem dobytka. Hodně času věnují lovu. Takto při jednoduché stravě, denním cvičení a naprosté volnosti života – protože nepřivyknuvše od dětství ani povinnosti žádné ani kázni, docela nic nečiní proti své vůli - jim přibývá síly a jejich lidé dorůstají ohromných, mohutných postav. A takové to dovedli otužilosti, že v podnebí nesmírně studeném nenosí vůbec šat kromě kožešin – a ty ještě jsou tak krátké, že valná část těla zůstává nekryta. A jací jsou otužilci! Jen v řekách se koupou! Dovážet víno naprosto netrpí, protože myslí, že zchoulostivuje a oslabuje odolnost proti útrapám.
Pokud jsou ti, po kom dědíte nadání už „na pravdě boží“? Víte, jak se říká „o mrtvých jen dobře“. Pamatujte taková léty prověřená rčení a nejen pamatujte, ale hlavně dodržujte. Je mnoho situací, kdy se mi zdá, že moji rodičové dohlíží odněkud na moje kroky, na moje činy,… je mnoho situací, kdy bych nejraději své ženě vynadal, jen v duchu samozřejmě, ale raději ne, i ona má jistě své ochránce mezi blízkými, sešlými již z tohoto světa,… já tomu věřím,…
A tady už se dostáváme k víře. Buďto něčemu věříte, nebo ne. Ve většině případů, a ještě v nedávné minulosti znamenalo slovo „víra“ víru v boha. A když víra v Boha, tak v našich krajích to znamená prostřednictví církve římsko-katolické. Například v Anglii to ale znamená církve anglikánské, tj. více méně protestantské, ve Skandinávii a v severním Německu Protestantské, nebo Luteránské, na jihovýchodě Evropy Řecko-katolické, na severovýchodě Pravoslavné a dáme-li se dále do světa, tak v Indii Hinduistické, v Arábii vyznávají Muslimové Islám, v Japonsku je Šintoistické náboženství i Buddhismus, stejně jako je Buddhismus a Islám ve většině jihovýchodní Asie. Severní Amerika je v tomto hodně specifická a protože vyznává téměř absolutní svobodu, najdete tam tedy úplně všechny církve včetně Mormonské podporující mnohoženství, neboli polygamii. Můžete si tam i vytvořit svoji vlastní církev.
Vrátíme-li se k nám domů, tak hlavní rolí církve bylo pomoct udržet tu jemnou rovnováhu mezi lidmi. Rovnováhu a mír mezi majetnými a nemajetnými mocnými a „nemocnými“. Protože pokud věříte, že jste chudý kvůli tomu, že to tak Bůh chce a budete mít z chudoby mnohé výhody oproti těm mocným až vstoupíte do nebe, uklidní vás to natolik, abyste mohli žít a pracovat dál. Velmi dobrý příklad jemnosti, nebo spíše vratkosti zmíněného rovnovážného stavu (z Fyziky: rovnovážná poloha kyvadla stálá, versus vratká) je opět ve starém Říme. V tom nejstarším období, zhruba v roce 494 před naším letopočtem, tedy v době počínajícího zániku slávy Mezopotámie, vrcholu Egyptské říše (jak známo vrchol předchází pádu, stejně jako pýcha předchází pádu) v době rozkvětu Antického Řecka. Udála se událost, která se v dějinách nazývá Secessio Plebis, neboli „Vystěhování lidu“. Bylo to již v éře Republikánské, protože okolo roku 510 před naším letopočtem vyhnali z Říma krále, štval je, a nastolili demokracii po řeckém vzoru, tedy ustavili republiku (res publica = „věc veřejná“) a zvolili orgány k její správě. Lid, tj. ti nemajetní, nesl v nedávných bojích s Etrusky a dalšími sousedními národy velkou zátěž, protože jak už jsme si řekli, už v ranných dobách Říma měl římský občan řadu práv, ale také povinnost nastoupit do armády a bránit Řím a bojovat za Řím. A protože to byly boje úspěšné končící nadvládou nad celou Itálií, stouplo lidu patřičně sebevědomí. A to vždy znamená, že si dovolíte víc,… dovolíte více udělat, ale i více chtít. A římský lid chtěl více práv, než měl dosud. Nemohli dosud, římští nemajetní občané, stát se třeba konzuly (volený konzul zastával jeden rok nejvyšší post ve správě republiky), senátory a knězi. To vše bylo vázáno na majetek. Majetek v té době znamenaly pozemky, které byly buď veřejné, nebo přidělené do vlastnictví. Těch veřejných přibývalo, jak Řím boji získával další a další území, ale za válečné zásluhy dostávali vysloužilí vojáci přiděleny veřejné pozemky, dlouho si je neudrželi, protože neměli prostředky, peníze na jejich obhospodařování, tak se zadlužit a když nespláceli, tak o pozemky zase přišli ve prospěch věřitelů, tj. těch už majetných, co jim půjčili. A tak pořád dál. Dodnes se tomu říká koncentrace majetku, nebo kapitálu (co je kapitál až hodně později, probereme, ale už jsme se toho dotkli při stručném dějepisu bankovnictví, bankéř měl peníze, které když výhodně půjčil mu vydělaly další peníze, tak měl kapitál, to co vám vydělá peníze, aniž byste nutně museli vynaložit vlastní fyzické síly). Takže římský lid, neboli „plebejové“ (latinsky plebs, lid, měšťan) versus „patriciové“ (z latiny pater, otec, takže potomek urozeného otce). Plebejové, hlavně ale vojáci, se tajně dohodli, že opustí město a to velmi mírumilovně. Sebrali se a vystěhovali se na horu v blízkosti města. Města se zmocnil strach. Plebejové zbylí ve městě se báli, že v odvetu proti nim zasáhnou patriciové zbraněmi a patriciové se báli nepokojů a násilí ze strany plebejců, jak těch ve městě, tak těch na hoře. A což teprve, když někdo poruší křehký mír a nastane potřeba vojensky zasáhnout proti nepříteli. Kdo zasáhne? To by patriciové bez plebejců nedokázali sami.
Rozhodli se proto pro smírné řešení. Poslali na horu Agrippu, váženého u všech Římanů. Menenius Agripa byl zdatný vyjednávač a tak sice s obavami, ale vypravil se za vojáky na horu. Tam shromážděným vyprávěl tento příběh, spíše pohádku: Za dávných časů nebylo v člověku vše sladěno, jako je tomu dnes. Každý úd měl svůj vlastní rozum i svou vlastní řeč. Když se pak jednou bavili, přišli na to, že žaludek nic nedělá, jen zahálí a tráví potravu, kterou mu tam pošlou pilné ruce, pilná ústa, pilné a silné zuby a tak dál. Tak to tedy ne! Přestali posílat žaludku nezaslouženou potravu a tělo, celé tělo začalo strádat hladem. Chtěli potrestat žaludek, ale potrestali sami sebe. Vojáci nechápali, proč jim to Agripa říká. „podobně jako v těle je tomu v obci, či ve státě. Jestliže ruce, za které se plebejci považují odmítají sloužit žaludku, za nějž považují patricie, sami si připravují záhubu.“ Svět se navrátil zpět do svých kolejí, nevymknul se tentokrát z kloubů revolucí a patriciové udělali nějaké ústupky a povýšili nějaká práva plebejců a ti zase s nimi svorně dál „budovali“ Řím.
Tak víra v neměnné a čemu nelze rozumět, tak dané a ovládané Bohem, vždy pomohla na zemi udržet klid. Za všech časů byly věci nevysvětlitelné soudobými vědomostmi a jsou dosud. Silně věřící jsou dnes i astrofyzikové, jaderní fyzikové, špičkoví lékaři atd. A ti vědí vše. Vezměte si třeba jen „nekonečnost vesmíru“. To je otázka, která jak si pamatuji, nás iritovala od malička. „Jaká nekonečnost? A co je za tím koncem vesmíru?“ To ví jen Bůh.
Církvím ať už jakýmkoliv, se vratká rovnováha mezi lidmi celkem vždy dařila udržovat a vysvětlovat nevysvětlitelné. A pokud se to už nedařilo, zasáhly represivní složky státu, policie, nebo vojsko. V historii je mnoho příkladů, kdy ani to nestačilo. K pro nás nejznámějšímu příkladu, k husitství se v dějepisu jistě brzy dostaneme.
Ne nadarmo přirovnává kněz své věřící v ovečky a sebe v jejich pastýře. Ovce je hrozně hloupé domácí zvíře a udělá, co chcete, pokud víte jak na ni. Máte třeba v ruce oblíbenou pochoutku. Ovce neví skoro nic, jen ví, co jí chutná. No a jsme u toho. Nevědomost. Čím větší nevědomost, tím snáze se udržuje rovnováha, tím snáze se lidé utvrzují v tom, že musí být lidé majetní a nemajetní, mocní a bezmocní, zdraví i nemocní.
Nevědomost je celosvětově na ústupu. Občané jsou vzdělaní, komunikační prostředky jim pomáhají sdílet svoje zkušenosti a znalosti celosvětově. O to těžší je přesvědčovat je. Naštěstí,… nastal v převážné části světa blahobyt. Určitě nejméně takový, jaký měli patriciové za časů starého Říma. Všude tekoucí voda, všude kanalizace k odvedení splašků, všude dostatek jídla, doktoři, když onemocníme, dovolené, když jsme unaveni z přemíry práce a vydělávání peněz na ten blahobyt. Jo a letadla neměli patriciové. A počítače neměli a televizi taky ne. Takže vlastně byli také hodně nevědomí a v dnešním světě, plném vymožeností by se cítili mnohem hůře, než tehdejší plebejové. Byli by totálně ztraceni.
Co do vědomosti, či nevědomosti, mám hezký příklad. Dnes víme skoro vše, i když zbývá mnoho tajemného jak na Zemi, tak hlavně mimo ni, ve zmíněném vesmíru. Tak ten příklad: ještě v osmnáctém století, tj. 1700 až 1799 byli lidé přesvědčeni, že tažní ptáci se rodí v moři a z moře vylétají k tahu na nejbližší pevninu. Dokonce určili tehdejší přírodovědci druh podmořské rostliny, ze které se líhnou. Neměli dostatek komunikačních prostředků, aby jim zavolal kolega od Bospor a Dardanely „tak čápi už letí do Evropy“.
Tak víme skoro všechno, jen nevíme, jestli opravdu existuje Bůh, nebo bozi a jak je to s tím nekonečnem. Myslíme si, že víme, že člověk se vyvinul z opice a ne, že Adama a později Evu stvořil stvořitel, jak to říká Starý zákon. Myslíme si, že víme, že náš pradávný předek je Australopitecus Africanus a že Neandrtálci (objevil se zhruba před 700 000 lety, slovy „před sedmi sty tisíci“, a zmizel, asi, před 70 000 lety) nepřežili jen kvůli přirozenému (přirozenému ???) výběru a nejsme tedy jejich potomci, anobrž jsme potomci Homo sapiens.
Vcelku zajímavé je toto: mysleli jsme si, že víme jak to bylo s domestikací vlka a jeho přeměnou v psa. Odborníci s dnešní znalostí věci špatně datovali tuto zdánlivě nedůležitou událost. Jenže,… přišlo se na to, že vlkovi měněnému na psa se pomaloučku zmenšila mozkovna, jak přestal myslet na to, kde večer složí své údy k odpočinku,… a člověku začala ubývat mozkovna, jak mohl přestat myslet na to, jak uhlídat, aby je v noci nesežral jeskynní medvěd. Pomohli si vzájemně a zblbli oba, dalo by se říct.
Jak z toho ven? Ještě, že jsme jen v Dějepise a nemusíme se zabývat neznámým. Dějiny jsou víceméně známé, alespoň ty, kterými se více zabýváme, ty, kdy lidé už dokázali zaznamenat, byť primitivním písmem nejen, co se doopravdy stalo, případně, co slyšeli, že se stalo, ale zaznamenali i to, co si vymyslí, viz. epos o Gilgamešovi, viz epika i lyrika zaznamenaná egyptskými hieroglyfy.
V tom Římě,… když nechtěl dlužník do otroctví a zbývalo mu ještě trochu peněz, najmul si šikulu. Ten vyjednal odklad splátek a sepsal o tom dohodu. Musel být výřečný, umět číst, aby dodržel vše, co bylo vytesáno v deskách římského zákoníku. Jinak by dohodnuté neplatilo. Musel umět psát, musel umět počítat, musel být důvěryhodný. A máme další profesi, co vydělá bezpracně peníze. Právník.
V Římě od prvopočátků řešili rozpor, mezi majetnými a nemajetnými. Tamní demokracie poskytovala mnohá řešení. Majetní měli větší povinnosti povolat, vystrojit a vyzbrojit armádu. Měli povinnost „starat“ se o ty chudší, to byli jejich „klienti“ (latinsky cliens = chráněnec, vazal). Měli ale větší rozhodovací pravomoci, více hlasů při všelidovém hlasování, obsazovali důležitá úřednická místa, protože úředníci plat nedostávali. Ba naopak, aby byli do úřadů zvoleni, museli ze svého vynaložit prostředky na propagační kampaně a na hry (chléb a hry,… heslo známé od starého Říma, do dnes znamená: dejte lidem najíst a jednoduchou zábavu a bude klid). Chudí občané Říma měli nárok na pravidelné příděly obilí dováženého z kolonií, hlavně z Egypta. Později měli také svého zástupce, minimálně rovného senátorům, tribuna lidu, vybaveného mnohými pravomocemi.
Přes to všechno tu vznikaly nepokoje. Starý Řím ale nejvíc doplatil na občanské války. Pokud legie bojovali proti vzbouřeným cizím národům v koloniích, nebo na dobývaných územích, nebo proti dobyvatelům Říma, dalo se to pochopit. Těžko však pochopit, když legionáře postavili proti sobě, dvě strany soutěžící v Římě o moc, o vrcholný post císaře. Císař, to slovo, Czar v ruštině, pochází od Caesara. Od něj pochází hodně věcí, i náš kalendář. Taky si ho raději Římané zabili sami.
Otázka majetní versus nemajetní může být zjednodušena i na intelektuální schopnosti (intelekt = schopnost myšlení a racionálního poznání, opět z latiny). Musí to tak být? Musí být mocní a majetní a vedle toho chudí? Lidská společnost je složitý organismus. Neplatí v něm jednoduché pravidlo, že silnější vítězí, tak jak tomu většinou je v přírodě.
Místní farmář mě poučil. Zaměstnává chlapíka, vzorného makáče, vždycky dochvilného, ale neschopného postarat se o cokoliv jiného, než o traktor, nebo o dobytčata. Musí za něj platit i nájem, jinak by padl do exekucí. A to vypadá úplně normálně. Stejně tak vypadající, tj. normálně, lidé, ne vždycky úplně normálně myslí a konají. Nejsou vybaveni nadáním rozumět lidem, věcem i zvířatům, ideálně to vše najednou. Pro to měli v Římě a před tím v Řecku také výraz: Homo universalis, tj. ten co rozumí všemu. A máme tu další příležitost pro bezpracný ? výdělek. Intelektuál.
Tak co dělat? Jak zvládnout ten blázinec Svět? Pokud patříte mezi lidi s vyššími intelektuálními schopnostmi, tak vězte, že to není úplně vaše zásluha, vědět, znát, umět. Narodili jste se prostě šťastně. Možná jste byli pilní při studiu, ale to nestačí. Pokud příliš nerozumíte, třeba ani tomu mému výš a níže psanému, nezoufejte, jistě umíte mnoho užitečných věcí. Nebude z vás asi právník, ale někdy cennější je ten, kdo umí vyrobit, spravit, kdo je nadán řemeslným uměním.
Nadán? To je to slovo. Co je to nadání? Kde se v nás vzalo? Dříve se říkalo „je bohem políbený“, „má nadání od boha“. Možná. Možná ale hraje roli genetika. Byl-li váš otec dobrý řemeslník, je veliký předpoklad, že budete taky, nejen proto, že jste ho od malička viděli vyrábět hezké věci. Je to zkrátka částečně dědičné. Co s nadáním nový člověk udělá je opět složitá otázka. Někdy ho zahodí, někdy rozvine.
Tak rozvíjejte,… rozvíjejte,…
Tak kde to vlastně jsme v tom dějepise? U Římanů? To je téma doslova nevyčerpatelné. I pro podobnost s dnešním světem. Bez otroků sice, ale Británie bez Poláků,… vyřízená, Francie bez kolonií a se všemi, kdo mohli z kolonií přestěhovanými do Francie a nyní vesměs podporovanými za historické zotročování,… vyřízená, Němci bez Turků,… Evropa bez námezdní síly, tj. bez občanů chudých zemí, nebo utečenců ze zemí ztrápených diktátem, ochotných ve svobodě dřít,… vyřízená.
Neustálé občanské války, střídání císařů a jejich vzájemný boj o moc, krom změkčilosti římských občanů umořily starý Řím. Civilizační vliv Říma na Francii, na Británii i na bojovné Germány byl ale značný. Z kdysi porobených národů Galie, z Burgundů, Vizigótů a Franků, tj. západních Germánů, kteří se pohnuli ještě víc na západ a sžili se s galským obyvatelstvem a smísili svůj jazyk s jejich a s lidovou latinou zanechanou zde Římem, že z toho nakonec byla Francouzština a název země podle jejich jména, z těch se zrodila bohatá a krásná Francie. Jeden z kmenů, Alamani dali název ve Francouzštině dnešnímu Německu „Allemagne“. Z někdejší provincie Britannia (název pochází od keltského kmene Britonů) povstala mocná Británie. Jaký byl vliv Říma na východě? Jistě značný na Balkánský poloostrov. Dunaj sloužil jako dopravní trasa a severovýchodní hranice římského impéria.
Letem tehdejším světem: Británii poprvé s malým vojskem navštívil Caesar. Později už velká armáda získala Británii jako další římskou provincii, zmítanou ale neustálými boji s domorodými Kelty i s germánskými kmeny Anglů a Sasů („Angles and Saxons“ a odtud název země Anglie), které se přeplavily se severu Evropy na britské ostrovy a osídlily je zčásti. Obranný val vystavěný za císaře Hadriana, takže Hadriánův val, měl chránit Římem dobytá území. Na čas odolával nájezdům barbarů, ale jak slábla moc římského impéria a jak se ze severu Itálie draly k Římu jiní barbaři, musely se legie stáhnout a Británii nadobro opustit. Ta byla až do jedenáctého století našeho letopočtu ovládána lokálními vůdci a později králi . Až roku 1066 Normanský vévoda Vilém Dobyvatel, po předcích Viking usazený na severozápadním pobřeží Francie, po nich pojmenované Normandie, proslavené mnohem později invazí spojeneckých vojsk do Němci okupované Evropy, porazil v bitvě u Hastingsu domorodé jednotky a ovládl Anglii. Ovládl ji nejen vojensky, ale hlavně kulturně (Norman Conquest) a angličtina tak má základy v původním jazyce anglo-saském se silným vlivem normanské francouzštiny. Od té doby se také datují příbuzenské vztahy mezi francouzskými a anglickými vládci a konflikty z toho až do novověku plynoucí.
Z doby před Vilémem Dobyvatelem je jistě známa báje o králi Artušovi sídlícím na hradě Kamelot a jeho pomocníku, kouzelníku Merlinovi. Král Artuš po bratrovražedných bojích zmítajících Anglií (šlo spíše o boje Anglů proti agresivním Sasům) sjednotil vše pod svou vládou za pomoci zázračného meče Excalibur. Rytíři kulatého stolu uprostřed hodovního sálu hradu Kamelot prožili mnohá dobrodružství a překonali mnohá nebezpečenství při hledání Svatého grálu, poháru, do kterého byla při jeho ukřižování zachycena krev Ježíše. Tolik dílo středověkého romantismu, úžasné.
Opustíme-li Anglii nádherně izolovanou (splendid isolation) od Evropy kanálem La Manche, věci přestanou být jednoduché. Prvním významným vládcem západní Evropy byl Karel Veliký, francouzsky Charlemagne. Jeho vliv je znát dodnes. Nejprve byl nelítostný až krutý válečník. Později, pod vlivem matky se stal důsledným propagátorem křesťanství a hlavně vzdělanosti a racionality, hodnot prosazovaných v západní Evropě dodnes.